Toulání

Stránky Věry Tydlitátové pro religionistiku, judaismus a Izrael

Livjatan

Spor o slova je pro Izrael sporem o vše

Leo Pavlát
Před čtyřiceti lety přijala Rada bezpečnosti OSN REZOLUCI 242. Měla vyřešit důsledky tzv. šestidenní války z června 1967, v níž Izrael porazil arabské sousedy, a současně uzavřít již tehdy letitý arabsko-izraelský spor. Rezoluce dodnes čeká na své naplnění.
Podle Egypta, Sýrie a Jordánska, které v červnu 1967 ztratily Sinajský poloostrov, Gazu, Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu s východním Jeruzalémem, se Izrael dopustil ničím nezdůvodnitelné agrese. Jejím cílem mělo být dobytí rozsáhlých území, aby tak naplnil nábožensko-politickou vizi „Velkého Izraele“ se všemi ekonomickými a demografickými důsledky. Toto stanovisko zastával i někdejší komunistický blok, jenž se v konfliktu výrazně angažoval vojenskými dodávkami proti Izraeli, a dodnes za ním stojí především muslimský svět a země třetího světa.
Izrael naproti tomu soudí, že k válečnému střetnutí roku 1967 vedla vystupňovaná snaha arabských zemí zničit stát Izrael trvající od jeho založení v roce 1948. Ač židovský stát vznikl z rozhodnutí OSN, arabský svět je nepřijal. Ihned po vyhlášení Izraele se jej snažil vojensky zlikvidovat a o devatenáct let později se chystal svůj napoprvé neúspěšný pokus zopakovat. Egypt proto nechal odvolat jednotky OSN z hranice s Izraelem a spolu se Sýrií, Jordánskem i palestinskými představiteli vystupňoval protiizraelskou propagandu netající se úmyslem „zahnat Židy do moře“. Arabské frontové státy, spojené vojenskou dohodou, vyhlásily mobilizaci, izraelským plavidlům byla uzavřena životně důležitá Tiranská úžina, Izrael byl ostřelován ze Sýrie. Za této situace Izrael zabránil překvapivou vojenskou akcí vlastnímu zničení.

Čtyři základní body
V Chartúmu se v září 1967 konal summit arabských zemí. Závěrečná rezoluce obsahovala mimo jiné tři „ne“: Ne míru s Izraelem, ne uznání Izraele, ne jednání s Izraelem. Ve stejném měsíci Rada bezpečnosti OSN zasedla k jednání. Konzultace se protáhly do listopadu a výsledkem byla rezoluce číslo 242, přijatá 22. listopadu 1967 a čítající čtyři body.
Ve svém úvodu hovoří o „nepřípustnosti získání území válkou“ a o nutnosti „spravedlivého a trvalého míru, v němž každý stát oblasti může žít v bezpečí“. První bod rezoluce pak zmiňuje dvě zásady pro nastolení onoho „spravedlivého a trvanlivého míru“: jednak by se Izrael měl stáhnout z území obsazených v konfliktu, jednak by měl být ukončen válečný stav a měla by být respektována a uznána „územní celistvost a politická nezávislost každého státu v oblasti a jejich práva žít v míru, v bezpečných a uznaných hranicích ve svobodě před hrozbami nebo akty násilí“.
Druhý bod rezoluce potvrzuje nutnost zajistit svobodnou plavbu mezinárodními vodami, dosáhnout „spravedlivého urovnání problému uprchlíků“ a přijmout opatření, která by zahrnula územní nedotknutelnost každého státu. Konkrétně mělo jít o zřízení demilitarizovaných pásem.
Následující dva body rezoluce byly věnovány zvláštnímu zástupci OSN, který by měl „pomoci snahám o dosažení mírového a přijatého urovnání“.
Rezoluce 242, zmiňovaná ve všech dalších mezinárodních jednáních o ukončení blízkovýchodního konfliktu, zůstává nenaplněna. Ač jednomyslně přijata, dostává se jí různého výkladu. Ve sporu o rezoluci pokračují neshody ohledně příčin šestidenní války, jejích důsledků i názorů, jak ze světa sprovodit jedno z nejpalčivějších ohnisek napětí.

Hranice a principy
Arabské země a jejich spojenci zdůrazňují „nepřípustnost získání území válkou“ a izraelské stažení ze všech území obsazených v konfliktu chápou jako předběžnou podmínku k jednání o míru. Za hlavní cíl rezoluce 242 tedy považují dosažení předválečného stavu, byť s příslibem normalizace vztahů s židovským státem.
Izrael takový výklad rezoluce – „konkrétní území za nezaručený mír“ – odmítá. Podle jeho náhledu není cílem rezoluce dosáhnout stavu před válkou s následnou nejistou normalizací vztahů, nýbrž trvalý mír a bezpečnost, což rezoluce dvakrát zdůrazňuje. Stažení izraelských vojsk přitom může být krokem k míru jen při současném vytyčení „bezpečných a uznaných hranic“, jak to rezoluce výslovně uvádí. Předválečné hranice jimi pro Izrael nebyly. Vždyť přímořskou Netanyji dělilo před válkou od arabských území pouhých 15 kilometrů! A právě v otázce hranic dochází mezi zúčastněnými stranami k největší kontroverzi.
Na bezpodmínečné úplné stažení, jaké arabské země navrhují, již jednou Izrael přistoupil. Po válce v roce 1956 se plně stáhl z obsazeného egyptského území, byla vytyčena demilitarizovaná pásma a v nich umístěna vojska OSN. K uznání Izraele ze strany Egypta a dalších arabských sousedů to ovšem nevedlo a stažení Izraele ani nezabránilo další válce. Rezoluce 242 bere tuto zkušenost v potaz, a proto odchod izraelských vojsk spojuje se stanovením bezpečných a uznaných hranic židovského státu jako dvojjediným prostředkem k dosažení všemu nadřazeného cíle: míru a bezpečnosti. Co víc, o hranicích izraelského státu je podle rezoluce 242 třeba jednat. Proč by jinak vůbec zmiňovala například „bezpečné a uznané hranice“, kdyby se jimi mínil návrat k linii příměří z roku 1949, jíž arabské země výslovně upřely politický a územní charakter?
Izrael přitom pro svůj postoj, že o vytyčení hranic je třeba vést rozhovory, nachází oporu jak v rozhodnutích diplomatů, která předcházela přijetí rezoluce 242, tak v jejím samotném textu. RB OSN totiž odmítla sovětský návrh podporovaný arabskými zeměmi, odsuzující Izrael jako agresora a výslovně požadující návrat k hranicím z doby před šestidenní válkou. SSSR následně pro tento svůj postoj nezískal ani potřebnou dvoutřetinovou podporu ve Valném shromáždění OSN. Stejně tak RB OSN nepřijala obdobně formulovaný návrh indický a nakonec se shodla na anglo-americké verzi předložené lordem Caradonem, který s ní ještě před hlasováním seznámil hlavní arabské představitele.

Význam zdánlivých detailů
Rada bezpečnosti vzala v potaz situaci, v níž se Izrael nacházel před válkou roku 1967, a neoznačila ho za agresora; současně dala najevo, že nevnucuje žádné hotové řešení, že strany zapojené do konfliktu ho musí hledat, a to zvláště jednáním o hranicích. Vyplývá to z podmiňovacího způsobu, jímž jsou v rezoluci uvedeny dvě zásady směřující k mírovému urovnání („mělo by zahrnovat“), ale i z výslovného odkazu na „přijaté urovnání“. K tomu je třeba přidat ještě jednu skutečnost – v překladech do různých jazyků zdánlivě nepodstatnou, pro diplomaty však velice důležitou.
Závazná anglická verze rezoluce nezní v části zabývající se stažením Izraele z obsazených území „from the territories“, nýbrž „from territories“. Vynechání určitého členu znamená, že rezoluce nevyzývá Izrael, aby se stáhl ze všech obsazených území, ale v duchu rezoluce na hranice odlišné od těch, které existovaly před válkou roku 1967 – totiž na hranice „bezpečné a uznané“. V tomto smyslu se později opakovaně vyslovil lord Caradon a v souvislosti s uvažovaným izraelským stažením z obsazených území je to zřejmé i jinak: jednoznačné anglické „all“ („všechna“ území) bylo ze všech předchozích návrhů rezoluce vypuštěno.
Den po přijetí rezoluce 242 byl v souladu s ní jmenován švédský diplomat Gunnar Jarring zvláštním zástupcem OSN pro Blízký východ. Izrael, Egypt, Jordánsko a Libanon jeho misi uznaly, Sýrie nikoliv. Jarringovo diplomatické úsilí trvalo do roku 1973, poté je nahradily dvoustranné rozhovory a ještě později mírová konference. Na základě mírové dohody s Egyptem z roku 1979 Izrael vyklidil Sinajský poloostrov, v roce 1994 uzavřel mírovou smlouvu s Jordánskem, které se zřeklo Izraelem obsazeného západního břehu řeky Jordán a východního Jeruzaléma ve prospěch budoucího palestinského státu.

Palestinský problém
Palestince rezoluce 242 výslovně nezmiňuje. Hovoří jen o státech, navíc odkaz na „spravedlivé urovnání problému uprchlíků“ možno vztáhnout i na více než 700 000 židovských běženců z arabských zemí, kteří sice našli v Izraeli útočiště, ale v domovských zemích, v nichž žili stovky let, zanechali veškerý majetek. O tom, že ustavení palestinského státu vedle státu židovského je na Blízkém východě zásadní podmínkou k dosažení „spravedlivého a trvalého míru, v němž každý stát oblasti může žít v bezpečí“, jak to předvídá rezoluce 242, však nikdo soudný nepochybuje. Jednání o izraelských hranicích, které arabský svět odmítá, je však v daném případě ještě ztíženo: palestinský požadavek na návrat všech palestinských uprchlíků z roku 1948 a jejich potomků do dnešního Izraele by ve skutečnosti vedl ke zrušení židovské státnosti a vytvoření dvou palestinských států: jednoho na Západním břehu Jordánu, druhého na území dnešního Izraele, kde by se při přijetí více než čtyř milionů Palestinců ocitli Židé v menšině. Židovský stát v duchu rezoluce 242 coby „politicky nezávislý“, existující v míru a bezpečí, by zanikl.
Právě takové řešení palestinského problému spolu s bezpodmínečným a úplným stažením Izraele na hranice příměří z roku 1949 však arabský svět požaduje, a to dokonce jako předběžnou podmínku pro ukončení konfliktu. Saúdskoarabská iniciativa z roku 2002, oživená počátkem letošního roku, za niž se postavila celá Arabská liga, je toho nejlepším příkladem. Je jasné, že přistoupit na takové požadavky by pro Izrael znamenalo sebevraždu. Je rovněž očividné, že žádné dílčí stažení Izraele z obsazených území zatím druhá strana nenahlíží jako vstřícný krok, ale vidí v něm projev slabosti; z Izraelem vyklizeného pásma Gazy (Hamas) i Libanonu (Hizballáh) tak zvlášť mocně zní volání po zničení Izraele – jako před válkou v roce 1967. Ti, kdo sní o konci židovského státu, se přitom s nadějí upírají k íránskému režimu, jenž usiluje o získání jaderných zbraní a ústy svého prezidenta hrozí Izraeli vymazáním z mapy.

Naděje na mír existuje
Navzdory desetiletím, která uplynula od přijetí rezoluce RB OSN 242, i radikalizaci islámského světa v posledních letech není třeba rezignovat na navržené řešení. Jak konkrétně vypadá, realističtí politici dlouho vědí. Mír musí být zakotven v bezpečnosti, protože jinak může být snadno porušen. Stahování Izraele z obsazených území je proto třeba propojit s mírovými ustanoveními, jako tomu bylo v případě Egypta. Otázku „bezpečných a uznaných hranic“ možno případně řešit i výměnou menších území, jak to již Izrael navrhl v roce 2000 Jásiru Arafatovi. Jeruzalém jako hlavní město Izraelců a Palestinců s respektem pro všechna vyznání a volným přístupem k místům kultu je v podstatě jen technickou otázkou. A co se týče palestinských uprchlíků, je třeba uvažovat o částečném přijetí malé části z nich v Izraeli a o finančních kompenzacích a mezinárodní pomoci pro ty ostatní. Otázka židovských běženců z arabských zemí by přitom nesměla zůstat stranou.
Od války v roce 1967 uplynulo více než čtyřicet let a ve světě není málo těch, podle nichž napětí na Blízkém východě se všemi důsledky pro ostatní svět je pouze a jen důsledkem izraelské neochoty ukončit okupaci. Je dobré si uvědomit, jak zjednodušující a nebezpečná je tato teze.

MF DNES - iDNES



Žádné komentáře
 
"It´s a dangerous business, Frodo, going out of your door." J.R.R.Tolkien