Toulání

Stránky Věry Tydlitátové pro religionistiku, judaismus a Izrael

Livjatan

O praku

Aleš Smutný, absolvent KBS FF ZČU

Prak, pravděpodobně jedna z nejpodceňovanějších zbraní historie. Ve všeobecném povědomí se pod představou praku zřejmě vynoří rozdvojená vidlice, mezi jejímiž rameny je natažen pruh libovolného pružného materiálu, jímž se vrhají projektily, přičemž skrze onu vidlici se míří. Pravý, již z dob neolitu známý, prak ale vypadá úplně jinak a spíše než o „klukovskou“ hračku jde o smrtící lovecký nástroj a zbraň, která našla uplatnění v obrovském spektru kultur (a jejich armád) napříč historií. Pravděpodobně nejznámějším prakovníkem je biblický David, s odstupem následován oddíly husitských práčat.

Jak tedy tento prak vypadal? V literatuře bývá občas označován jako „pastýřský prak“ a je jen otázkou, zda se tento pojem usídlil z důvodu užití, či z přímé vazby na Davida. Ačkoliv stejně jako onen „vidlicový“ prak (v angličtině označován jako slingshot) vrhá prak „pastýřský“ („shepherd´s sling“, či jen „sling“) projektily, jako jsou nejčastěji kameny, či doma vyrobené střely, způsobující úderová zranění, způsob jeho používání je diametrálně odlišný a mnohonásobně obtížnější. Základem praku je malá kapsička, či kolébka, od níž se na každou stranu táhnou dvě dlouhá ramena, za něž se prak drží. Kapsička může být vytvořena ze stejného materiálu, jako jsou ramena, a tvořit nerozdělený jednolitý artefakt, nebo může být vytvořena z jiného a připojena k ramenům. Do kapsičky se vloží projektil a prakovník uchopí obě ramena, načež prakem švihne a uvolní jedno z ramen. Vlivem rotace se prak „rozevře“ uprostřed a kapsička vymrští projektil požadovaným směrem (nebo naprosto nezamýšleným, v případě nezkušeného prakovníka). Zde se použití liší dle kultur. Některé využívají pouze jednoho švihu prakem, jiné prak roztočí v několika kruzích, nežli vypustí střelu. Nicméně většina odborníků a současných uživatelů praku se shoduje, že čím víckrát se prak roztočí, tím menší je pravděpodobnost zásahu. S rotačním vrhem se setkáváme vlastně pouze v kulturách na území dnešní Indie, a pokud narazíme na západ odtud na více pohybů ramene, pak se jedná o určitý zvyk, kdy při dvou až třech otáčkách dle některých vrhačů lépe sedne projektil do kolébky. Střela poté letí po přímé linii, jíž vytyčí uvolnění kolébky. Principem praku tedy  je několikanásobné zvýšení síly, jíž by kámen vrhla lidská paže bez jeho pomoci. Taktéž rychlost palby je kupodivu vyšší, než při obyčejném a neúčinném házení kamenů. Výhody praku, jakožto zbraně, jsou jasné. Jedná se o velmi levný nástroj, který lze vyrobit z takřka jakéhokoliv dostatečně odolného materiálu. Může být velmi jednoduše skryt, například jako primitivní opasek, jímž se přepáše tunika, a dokáže využít jako smrtící projektil prakticky veškeré předměty, jimž zákony aerodynamiky dovolují alespoň zčásti rovný let.

Ve starověku se k výrobě praku užívaly hlavně tři typy materiálů – ze lnu upředené materiály, konopné pruhy látky a vlněné látky. Obyvatelé Baleár (o nich více později) zase jednoznačně upřednostňovali rostliny z čeledi Juncacae. Pro len a konopí hovoří jejich odolnost vůči opotřebování, pro vlnu naopak minimální váha, lehká maskovatelnost a údajně lepší ovladatelnost. Ramena praku byla často oplétána, neboť na rozdíl od kroucení samotných provazců ramen více odolávala s opletem kroutícímu efektu vrhu. Samotná kolébka bývá diamantového tvaru, ale stačí i pouhé oválné rozšíření, aby před vrhem dostatečně obemknula projektil. Na konci jednoho z ramen je očko, kterým se provleče prst, na konci druhého úzké prodloužení, jež se uchopí mezi ukazovák a palec. Právě uvolněním sevření tohoto prodloužení dochází k vypuštění projektilu. Samotná délka ramen se lišila dle záměru použití. Čím delší byla ramena, tím delší byl účinný dostřel praku. Typické rozpětí  obou ramen praku ale můžeme určit na cca 120 centimetrů.

Co se týče munice, jako základní byly užívány klasické ohlazené, nejlépe říční, oválné kameny. Váha se pohybovala opětovně dle účelu použití a samozřejmě velikosti praku. Od padesátigramových oblázků až po pětisetgramové smrtící kameny. V zájmu zvýšení přesnosti a rychlosti se projektily dle archeologických nálezů vyráběly i z vypálené hlíny, kde bylo možné dokonale vytvarovat požadovaný aerodynamický profil. Vrcholem ovšem byly z olova lité projektily, jež vyráběly hlavně antické armády Říma a řeckých polis. Díky své hustotě poskytovalo olovo účinnou smrtící váhu k malé velikosti střely, což znamenalo menší odpor vzduchu, než při použití kamene či hlíny, a to při zachování, pokud ne přímo zvýšení smrtícího účinku. Typická velikost odlévaných střel se pohybovala kolem 35 milimetrů délky na 20 milimetrů šířky. Tento mandlovitý tvar byl velmi preferován a zůstává otázkou proč. Nevyznačuje se nijak extrémně zlepšenými aerodynamickými vlastnostmi. Pravděpodobně se jedná o prostou výhodu při odlévání, kdy bylo mnohem snazší vytvarovat tento tvar pro odlévací formu. K tomu se dají přičíst i teorie, dle nichž mandlovitý tvar lépe držel v kolébce praku a nehrozilo vypadnutí projektilu.

Užití v boji

Bojové užití praku v historii variovalo od pouhé záložní zbraně (opětovně zvýhodněné snadnou skladností) až po specializované jednotky prakovníků. Dalším důvodem obliby bylo několik jasných výhod praku. Střela z praku, vypuštěna po vysoké balistické trajektorii měla účinný dostřel přibližně 200 metrů. Většina ve starověku užívaných luků měla účinný dostřel, při použití víceméně přímé trajektorie, kolem stovky metrů. I když je tento fakt v současnosti podrobován kritice, antičtí autoři opakovaně vyzdvihovali dostřel praku jako výjimečný. Dalšími výhodami byla již naznačená velmi levná výroba, minimální nároky na prostor a fakt, že munice se ve většině případů povalovala všude kolem. Na druhou stranu, moderní historikové naznačují, že vytvoření bojového útvaru prakovníků bylo mnohem obtížnější než u lučištníků. Každý prakovník potřebuje určitý prostor, ve kterém manipuluje se svou zbraní, a ten je mnohem větší než u lučištníků, čímž je znemožněno utváření těsně semknutých formací. Taktéž bylo téměř nemožné rozmístit prakovníky do víceřadé formace, neboť by zadní řady pravděpodobně posílaly projektily svým spolubojovníkům do zad. Ovšem na druhou stranu, historik Arther Ferrill (Ferrill, 1990) tvrdí, že při použití speciálního vrhu, kdy ke švihnutí docházelo spodním půlobloukem, byla potřeba místa pro prakovníka prakticky totožná s nároky lučištníka. Jasnou nevýhodou je využití praku při obraně fortifikací. Přímá trajektorie střely umožňuje lučištníkovi ostřelování z hradeb v relativním bezpečí, ve skrytu. Prakovník ale musel kvůli specifickému užití své zbraně vyhlédnout za hradbu a byl velmi lehkým cílem pro nepřátelské lučištníky (a možná i prakovníky). Další věcí je schopnost prorazit zbroj, ve které kámen jasně zaostává za ostrým šípem. Jinou praktickou námitkou proti prakům pak je náročnost zvládnutí této zbraně a délka výcviku, aby se dosáhlo dostatečné přesnosti střelby. Nutno ovšem říci, že se stejným problémem se potýkalo i užívání luku (a proto byl také tolik zlomový vynález kuše).

Historie praku

Ačkoliv přímější existenci praku máme až z dob neolitu, a to ještě jen ve formě projektilů do něj, dá se předpokládat, že prak býval využíván již v pozdním paleolitu, kde byl na vrcholu jeho příbuzný, vrhač oštěpů, který pracoval na velmi podobném principu. Existují nálezy střel do praku například z Iráku, kde se odhaduje jejich stáří na cca 7000 let. Dá se říci, že až na Austrálii se prak objevil na všech kontinentech, což je pozoruhodné vzhledem k neexistující kulturní výměně mezi např. Jižní Amerikou a Středomořím. Mnohem relevantnější důkazy použití praku máme z asyrských reliéfů, kde vidíme použití praku v bojích s Egypťany. Ani v Egyptě nebyl prak neznámou zbraní. V Tutanchámonově hrobce (zemřel 1325 BC) byl nalezen nejstarší dochovaný prak na světě. Tedy přesněji, byly zde nalezeny rovnou dva, velmi dobře dochované praky, které pravděpodobně měly sloužit faraónovi jako lovecké pomůcky. Další prak pocházející z Egypta byl nalezen v roce 1914, a to nikým jiným než Williamem Petriem. Jím byl datován do roku 800 BC.

David a ti druzí

Pokud pomineme zprávy antických historiků a stratégů, nejvíce zmínek o praku nalezneme v Bibli. Asi nejstarší zmínka pochází z Knihy Soudců, kapitola 20, verš 16. Izraelité vytáhli na pokolení Benjaminovo a přímo se píše:

"Ze všeho toho lidu bylo sedm set vybraných mužů leváků; každý z nich vrhal kameny prakem navlas přesně a neminul se."

Pozoruhodné je, že Benjaminovci asi opravdu platili za prakovníky par excellance. V Paralipomenonu I., kapitole 12, verši 2. se uvádí, že David, uprchnuvší před Saulem, získal opětovně společnost Benjaminovců : "Byli vyzbrojeni lukem, bojovali pravou i levou rukou, kamením i šípy z luku. Pocházeli z Benjamína, ze Saulových bratří" Pravdou je, že zde se přímo nemluví o praku, avšak anglický překlad již uvádí výraz "hurling", který více odpovídá metání kamenů, nežli pouze házení. Možná, že i od nich získal David další část svého bojového vzdělání a zužitkoval jej ve svém legendárním střetu s Goliášem. Z první Knihy Samuelovy, kapitoly 17 vyjímám:

"A Vzal si do ruky hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci." (1S 17,40)

"David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč." (1S 17, 49-50)

Poznamenejme, že Goliáš disponoval přilbou a tak průraznost praku nemusela být tak malá. ("Na hlavě měl bronzovou přilbu… - 1S 17,5).

Spíše než zoufalý krok můžeme vidět Davidův tah jako brilantní vojenský odhad. S mečem by neměl proti obrovitému sokovi, navíc v železe zakutém, šanci. Naopak prak mu poskytl strašlivou údernou sílu, kterou mohl aplikovat z větší dálky, a tak by možná bylo na místě politovat nebohého Goliáše, který nemohl z boje vyjít se ctí. Buď by porazil onoho malého, prakticky neozbrojeného muže a jeho pověst by tím rozhodně nevzrostla, nebo by byl poražen právě tímto "chudákem". Jelikož byl David strategicky zjevně na vyšší úrovni, nastala varianta druhá, která demonstrovala částečnou superioritu taktiky nad hrubou silou. V použití praku ale můžeme také vidět symboliku. Jelikož byl stále vnímán (a Davidem užíván) jako nástroj, jímž chránil své stádo, pak při přenesení tohoto významu na střet s Goliášem se dostáváme k významu ochrany Izraelitů, jako jeho, Davidova, "stáda".

Tím ovšem existence praku v Bibli nekončí. Při tažení proti Moábcům se můžeme dočíst "Nebo města jejich zbořili, a na všeliké pole výborné házejíce jeden každý kamením svým, naplnili je, i všecky studnice vod zasypali, a všecko stromoví dobré zporáželi, tak že [toliko] nechali u Kirchareset zdi jeho. Protož shlukše se prakovníci, dobývali Nebo města jejich zbořili, a na všeliké pole výborné házejíce jeden každý kamením svým, naplnili je, i všecky studnice vod zasypali, a všecko stromoví dobré zporáželi, tak že [toliko] nechali u Kirchareset zdi jeho. Protož shlukše se prakovníci, dobývali ho." (2 Kr 3, 25) Tento citát je ovšem pouze z překladu kralického, v ekumenickém se zmínka o prakovnících přímo nevyskytuje.

Poslední zmínkou o užití praku v Bibli pak je popis toho, jak Uzijáš vybavil své vojsko "Uzijáš opatřil pro všechny oddíly štíty, oštěpy, přilby, pancíře, luky a praky na vrhání kamenů." (2 Par 26, 14 - ekumenický překlad)

Prak a antika

V době antického Řecka a Říma zažíval prak vrchol svého bojového využití. Leč, i přes nepopiratelnou užitečnost se jednotky prakovníků netěšily přílišnému respektu. Nicméně dle dochovaných pramenů by o tomto jistě polemizovali i doboví stratégové. Jednou ze zpráv, kdy jsou jednotky prakovníků dehonestovány, tvoří Xenofonovy zápisky, kdy popisuje přístup Kýra Velikého k poraženým Frýgům a Lýdům, kdy je zařazuje mezi nejopovrhovanější vojenské jednotky vyzbrojené praky. Xenofon pak přidává vlastní poznámku, že "ačkoliv prakovníci mohou v kombinaci s jinými jednotkami poskytovat neocenitelné služby, sami o sobě, i kdyby byli ve velkém oddílu, dokáží zadržet nápor pouze malého množství vojáků vyzbrojených na boj zblízka". (cit. Hawkins, 1847)

Prak se v řečtině označoval jako funda (σφενδόνη), což je výraz, který přebrala, ostatně jako mnoho dalších, i římská armáda. Je pozoruhodné, že v raných fázích rozvoje řecké kultury nebyl prak zřejmě využíván. Například v Iliadě je zmíněn výraz funda jen jednou, a to ještě s největší pravděpodobností označoval obvaz. Dá se usuzovat, že do výzbroje řecké armády přešel prak až v dobách střetů s Persií. Dle Herodota chtěl vyslat Gelon ze Syrakus dva tisíce prakovníků, aby podpořil řecké polis v boji proti Xerxově armádě. Nutno říci, že nemáme příliš zmínek o použití této zbraně v Řecko-perských válkách, nicméně minimálně znalosti spartského vojska nám říkají, že někteří z pomocných jednotek heilótů byli vyzbrojeni praky. Navíc, v klíčové bitvě u Platají, kde byl definitivně zničen perský pozemní kontingent, byl opětovně dle Herodota zabit hlavní perský generál Mardonius střelou z praku. Jeho smrt pak způsobila hromadný útěk Peršanů z bitvy. Prak a jeho užívání byl velmi rychle přejat a Thukydidés vyzdvihuje obzvláště Arkáňany jako mistrné uživatele této zbraně. Později se k nim přidali ještě Achájci z oblastí Agium, Patrae a Dymae. Podle Livia pak praky Achájců nebyly vyrobeny z jednoho kusu, ale ze tří částí, jež byly k sobě svázány.

Pokud se vrátíme ke stratégovi Xenofonovi, pak ve svém díle Anabasis se o využití prakovníků zmiňuje hned dvakrát.

Poté, co se objevil Mithridates a s ním kolem dvou set jezdců spolu s lučištníky a prakovníky - vysoce aktivními a hbitými jednotkami - kterých bylo na čtyři sta. Dorazil k Řekům jako kdyby byli přáteli, avšak ve chvíli, kdy se přiblížili jezdci i pěšáci začali střílet z luků a praků. Navíc, řecký týl, který utrpěl těžké ztráty, nebyl schopen vůbec odpovědět. Krétští lučištníci měli nejenom menší dostřel než Peršané, ale navíc neměli žádnou zbroj, byli uzavřeni v sevřeném šiku hoplitů a stejně tak řečtí vrhači oštěpů nebyli schopni dohodit k perským pozicím. (Anabasis 3.III)

"Z toho důvodu, pokud vezmeme v úvahu možnost, že budeme napadeni na pochodu, potřebujeme vlastní prakovníky, stejně jako jízdu. Nyní mi bylo řečeno, že v naší armádě se nacházejí Rhóďané, z nichž většina dokáže ovládat prak a navíc jejich střely mají dvojnásobný dostřel, než perské praky. Dostřel byl malý z důvodu, že použité kameny byly velké jako ruka, ale mám zprávy, že Rhóďané ovládají umění lití střel. Proto, pokud se nám podaří zjistit, kdo z nich má prak a podaří se nám zaplatit nejen za jejich prak, ale i za jejich další služby, kdy by byli schopni vyrobit praky další, a pokud tomu tak bude, můžeme dokonce uvažovat o finančním zvýhodnění těchto dobrovolníků, kteří by sloužili na vytyčených postech jako prakovníci. Pak bychom mohli přivítat množství mužů, kteří by nám pomohli." (Anabasis 3.III)

Xenofon zde jasně ukazuje, že v jeho situaci byl prak nedocenitelnou zbraní. Právě díky Rhóďanům a jejich umění odlévání střel byl schopen zastavit i perské lučištníky, kteří byli v té době považováni za nejlepší na světě. Mezi další slavné vojevůdce, kteří neopomněli zařadit tyto jednotky do své armády, patří například i Filip III. Makedonský.

Je otázkou, zda římská armáda přebrala užívání praku od Řeků. Spíše se domnívám, že ne, neboť znalost praku se dostala na východ nezávisle na řecké kolonizaci prostřednictvím Féničanů. Nejproslulejšími prakovníky starověku totiž byli obyvatelé Baleár, ostrova blízko nynějšího Španělska. Baleárská populace byla výsledkem fénické kolonizace a dle řeckého historika Polybia byl název ostrovů odvozen od řeckého "ballein", což znamená vrhat. Obyvatelé Baleár byli cvičeni od útlého dětství v používání luku a historik Vegetius líčí jak matky mladým chlapcům vždy nabodly chléb na konec dlouhého klacku a ti si jej nemohli vzít, dokud jej nedokázali srazit střelou z praku. Uvádí ale velmi zajímavou informaci, kdy říká, že vojáci se často mnohem více obávají střel z praku, nežli šípů, neboť výsledek zásahu prakem není vidět. Zranění nekrvácí, nejde zjistit jednoduše rozsah vnitřního zranění a i malé zásahy způsobují bolestivé pohmožděniny. Starověký lékař Celsus praví "Je zde ještě třetí typ zbraně, jež musí být občas vyjmuta, odlitá střela, či kámen, nebo podobný projektil, který prorazí skrz kůži v jednom kuse a pronikne do těla. V tomto případě zranění musí být otevřeno ve větším rozsahu, než je vstupní otvor a vše, co je uvnitř musí být odstraněno kleštěmi ve směru střelného kanálu". (Gilleland)

Baleárské prakovníky poznal na vlastní kůži v roce 206 BC Mago, kterého jejich um donutil odplout od ostrovů. Caesar je využil při bojích s Galy v Evropě a později díky nim obsadil pobřeží Británie, kdy prakovníci kryli vylodění římských jednotek. Na druhé straně, služeb Baleářanů využívali i Hannibal a Hasdrubal, kteří je umístili jako účinné podpůrné jednotky. Baleárští prakovníci se prostě stali ve své době legendou.

Zprávy o použití prakovníků (nejenom baleárských) pak máme z mnoha bojišť starověku. Užil jich například Germanicus v roce 16 AD ke zničení Germánů, Corbulo v roce 59 AD při dobývání arménské pevnosti, či hrdinná obrana Arkáňanů proti spartské invazi v roce 429 BC.

Čím ovšem byli Řekové a Římané ještě specifičtí v užívání praku, byl jejich zvyk rýt či psát na lité střely vzkazy. Stejně jako v dnešní době vojáci píší vzkazy na bomby nesené letadly, tak v tehdejších dobách psali řadoví vojáci na své střely. Mezi nalezenými nápisy nalezneme krátké vzkazy typu "Chytej", či "Achájská rána", dále jména velících generálů (Cleonicus, Perdicas) až po čistě osobní vzkazy a přání konkrétního zásahu - "Tvé srdce pro Kerbera", "Zasáhni Pompeia!" až po velmi specifické "Stref Octavianovu řiť". (Gilleland)

Prak a zbytek světa

Prak ovšem nebyl jen specifikem antického, potažmo středomořského světa. Máme doklady, že prak byl využíván na Britských ostrovech již před příchodem Římanů. Zvláště obyvatelé Irských ostrovů byli spojováni se smrtícím užíváním praku. V době invaze Normanů se objevil druh vojáků zvaných balistarii, kteří byli kombinací prakovníků a kušištníků - měli kuše, které střílely kameny. Ve středověku pak prak jako zbraň vymírá, s jedinou výjimkou, jíž byla husitská práčata, nicméně v době těžkých zbrojí byla jeho účinnost snížena.

V Jižní Americe pak užíváním praků, které byly překvapivě principielně navlas stejné jako evropské, proslula hlavně Incká říše, která praku užila naposled při pokusu vzdorovat conquistadorům. Efektivita této obrany se promítla do další existence Incké říše…

Bratři praku

Na závěr bych uvedl ještě dva příbuzné klasického praku. Prvním z nich je takzvaný "staff sling" (bohužel mne nenapadl český ekvivalent, který by nezněl směšně). Principielně pracoval stejně jako klasický prak, avšak místo ruky byl samotný systém upevněn na dlouhé holi (někdy až dva metry). Výhodou byla právě ona délka hole, která dávala vrženému projektilu neuvěřitelnou sílu. Na druhou stranu, přesnost byla díky tomuto nižší, a tak se nedočkal příliš velkého rozšíření. Druhým příbuzným pak je takzvaný cestrosphendone. Tento prak zmiňuje Livius a Polybius. Zbraň vrhala místo klasických projektilů šipky. Vynalezena byla v roce 168 BC a užito jí bylo makedonským králem Perseem v Třetí makedonské válce proti Římanům. Popis zbraně je poněkud zmatený a dosud se jej nepodařilo uspokojivě zrekonstruovat. Faktem zůstává, že cestrosphendone byl zavát nánosem času a ve válečné zkoušce neobstál.

V dnešní době je prak čistě záležitostí sportovců, případně experimentální archeologie. Občas by se dal najít v místech, kde má svou tradici jako ojedinělá zbraň partyzánských jednotek, nebo spíše demonstrantů. Oblíbené bylo i vrhání molotovových koktejlů praky. Pokud se podíváme zpět do historie, zjistíme, že prak sehrál v dějinných událostech svou nezanedbatelnou roli a v současnosti bývá opomíjen. Zachránil však nejen Izraelity…

Bibliografie:

Hawkins, W.: Observations on The Use of the Sling as a Warlike Weapon Among the Ancients. Archaeologia, Vol. XXXII. pp. 96-107, 1847
Ferrill, A.: Neolithic Warfare - Second Oldest Profession, MHQ: The Quarterly Journal of Military History 3(1), 1990

Gilleland, M.: Sling In Literature, www.slinging.org

Steenkamp, R.: A Formidable Ancient Weapon, www.AfricanArcher.com

Strutt, J.: Sports and Pastimes of the People of England, 1903 www.sacred-texts.com

Smith, W.: A Dictionary of Greek and Roman Antiquities, http://penelope.uchicago.edu

Antické válečné umění, 1. vyd. Praha, Svoboda, 1977. Antická knihovna

Xenofon: Anabasis or March Up Country, Internet Ancient History Sourcebook

Bible Svatá, Ekumenický překlad




Poslední komentáře
16.06.2015 15:39:31: No, souhlasím s vaším názorem O_O rychla nova pujcka do vyplaty
30.03.2014 15:31:51: ten první prak, který jsi pojmenoval jen anglicky ne také nazýval Fustibal, byl užíván v době římský...
 
"It´s a dangerous business, Frodo, going out of your door." J.R.R.Tolkien