Toulání

Stránky Věry Tydlitátové pro religionistiku, judaismus a Izrael

Livjatan

Hilsnerova aféra

Lucie Bezděkovská, studentka KBS FF ZČU
Dvacátého devátého března 1899 šla devatenáctiletá Anežka Hrůzová cestou z Polné okolo lesa do Březiny. Přepadl ji násilník, který ji brutálně zabil a její tělo ukryl mezi stromky blízko cesty. Mrtvola byla nalezena na Bílou sobotu 1. dubna. Brzy poté se v Polné a okolí začal jako vrah podezírat dvaadvacetiletý  Leopold Hilsner.

Vražda se, podle informací z vyšetřování, které ve své knize Tajuplná vražda shromáždil Jiří Kovtun, odehrála pravděpodobně takto. Neznámý útočník, který si připravil kameny, provaz, nůž a hůl, nechal Anežku několik kroků přejít a vyřítil se z úkrytu na pokraji lesa. Zezadu ji udeřil holí a zasadil jí osm ran kamenem do hlavy. Poté ji zavlekl k lesu, a zde, ačkoli byla v bezvědomí, ji srazil k zemi a začal z ní strhávat šaty. Poté ji začal škrtit připraveným provazem. Jeho násilí se dále stupňovalo a přestože v této chvíli byla se vší pravděpodobností Anežka již mrtvá, vzal nůž a podřízl jí hrdlo.

Zavražděnou našla skupina školních dětí, které společně i s jinými občany prohledávaly okolí Polné na výzvu četnického strážmistry Klenovce.[1]

V souvislosti s tím, že Velikonoce toho roku připadaly na židovský svátek Pesach, se během několika hodin se v Polné začala šířit  zvěst, že v Březině byla spáchána rituální vražda.

Anežka Hrůzová pracovala u slečny Blandiny Prchalové v domě č. 14 na konci bloku domů v Židovském městě. Učila se zde šít  a strávila zde pět nebo šest měsíců. V roce 1899 chodila do Polné pravidelně každý den.

Obviněný Leopold Hilsner bydlel v Židovském městě  v  těsném sousedství slečny Prchalové. Byl to židovský proletář. Nepracoval a ani o práci příliš nestál. Nebyl ani příliš vzdělaný. Měl základní znalost čtení a psaní. Číst uměl česky a německy, psát pouze německy, a to podle záznamů s hroznými gramatickými chybami. Vedl celkem bezúhonný život. Nikdy se nedopustil násilí nebo výtržnosti.

 

Rituální vražda nebylo v roce 1899 nic nového. Přesto že od dob středověku popularita této pověry značně upadla, při životě ji pomohla udržet novodobá fáze antisemitismu, zahájená osvícenskými radikály. V poslední třetině 19. století se jí ujali agitátoři, kteří pomáhali organizovat antisemitismus jako politické hnutí.

 

V Polné se mezitím, z prvních dohadů o chybějící krvi a o tajemných židovských praktikách, známých z doslechu a z literatury, začala tvořit pověst a mezi lidmi jednoznačně převládal názor, že to nemohl udělat nikdo jiný než Leopold Hilsner.

Na základě těchto dohadů byl Hilsner zadržen a umístěn do vazby. Jeho obhájcem se stal JUDr. Zdeňko Auředníček, jeho žalobcem doktor  Karel Baxa.

Je třeba dodat, že právě Baxovi státoprávní radikálové se později v únoru 1899 ustavili jako samostatná strana s otevřeně antisemitskými požadavky.

Hilsner byl tedy ve vězení a je jasné, že podezření, které ho sem zavedlo, úzce souviselo s jeho židovstvím. Vyšetřování a později i soudní přelíčení bylo založeno na představě, že Hilsnerovo individuální provinění je jen článek v řetězu širší viny celé sociální a náboženské skupiny.

Jednalo se o stále sílící vlnu antisemitismu v Čechách.

Ale náboženské a teologické zájmy hrály v tehdejším antisemitismu jen podružnou roli. Šlo především o laický, sociální a politický boj.

Nedostatečnou imunitu před antisemitismem prokázala v té době také mladočeská strana,  která byla od roku 1891 nejsilnější stranou a téměř výhradně politicky reprezentovala českou společnost.  Při volbách do říšské rady v březnu 1896, za ni totiž v Praze ke zděšení českých židovských voličů kandidoval a zvítězil nejobávanější antisemita v jejích řadách, rukavičkář Václav Březnovský.

 Antisemitismus v Čechách neměl sice tolik síly, aby vytvořil mocné politické hnutí, jako se to podařilo v Rakousku Luegerovi. Měl však dost síly, aby ovládl menší politická skupenství a aby umístil své pilné agenty v tisku a ve velké mladočeské straně.

Protižidovská kampaň se rozběhla naplno hned v dubnu 1899. 13. dubna zahájil Deutches Volksblatt sérii článků pod názvem Záhadná vražda. Hlásil, že v Polné byl zatčen Žid, podezřelý z rituální vraždy, a že oběť zločinu měla na krku řeznou ránu „od ucha k uchu“. Deutches Volkblatt se nezdráhal k tomu poznamenat, že se zřejmě jde opět o takzvaný košerácký řez.

V českém tisku se, podle knihy Jiřího Kovtuna, za skutečné zahájení kampaně o rituální vraždě dají považovat dva články staročeské Národní politiky, uveřejněné 14. a 15. dubna  pod stejným titulem: Tajuplná vražda v Polné.

Hlavním smyslem článků v Národní politice bylo ovšem zaznamenat podivné okolnosti, kterými se vražda Anežky Hrůzové údajně vymykala z rámce běžné kriminální epizody, a přesvědčovat čtenáře, že rituální vražda, jakkoliv neuvěřitelná, přece jen patří do reality lidského života.

Bylo jen málo pokusů o korekturu protižidovské psychózy, šířící se v českém tisku. Takovým pokusem byl článek v časopise Čas od Jana Herbena, který kritizoval článek Národní politiky. Našly se tedy i rozumné výjimky, patřilo k nim také Právo lidu, jehož komentátor označil 17. dubna rituální pověru za „ největší hloupost pod sluncem.“

Tábor propagátorů rituální bajky však brzo posílily Katolické listy, které se snažily dodat kampani tón zanícené religiozity.

Činnost Schwera, Huška a dalších žurnalistických aktérů, jako byli zpravodajové Radikálních listů, Národní politiky nebo Katolických listů, rychle přesáhla okruh malého českého města a přispěla k tomu, že se z vraždy v Polné brzo stala rakouská aféra, na kterou se postupně začala soustřeďovat i širší mezinárodní pozornost. 

Leopold Hilsner byl mezitím převezen do krajské věznice v Kutné Hoře, kde s ním bylo 29. srpna zahájeno porotní přelíčení.

Od počátku se hromadily důkazy, že snaha učinit z vraždy v Polné židovský zločin spočívá na pověstech a dohadech.

Hilsnerova obžaloba se časem četla jako neuvěřitelná sbírka slabých a protikladných indicií. Obsahovala však také jasné doznání, že pro zatčení Hilsnera na začátku dubna nebyly dostatečné důvody. Proti Hilsnerovi údajně mluvilo jen to, že se často potuloval v Březině a že musel znát Anežku Hrůzovou, protože žil v blízkosti jejího pracoviště.

Hilsner byl zatčen nikoliv pod tlakem důvodného podezření, nýbrž pod tlakem antisemitských kruhů.

V přelíčení v Kutné Hoře vyšlo najevo mnoho podobných rozporů, nesrovnalostí a konfliktních tvrzení, které by mohly ohlašovat triumf obhajoby. A přesto sklízel obhájce Auředníček v důležitých rozhodnutích soudu jen porážky.

Leopold Hilsner byl odsouzen v sobotu 16. září k trestu smrti. Vyznavači krevní pověry jásali. Hilsnerovo odsouzení považovali za doklad, že jejich žaloby na zločinné praktiky židovských fanatiků mají nyní sankci soudního výroku.

Odsouzení Leopolda Hilsnera jako rituálního vraha nezůstalo malou českou aférou. Po Vídni mu rychle věnovala pozornost jiná velká evropská města.

Židům, kteří se hlásili k českému jazyku a k příslušnosti k české kultuře, připravily úspěchy antisemitské propagandy kolem Dreyfusovy aféry a Hilsnerova procesu těžké zklamání. Stáli před absurdním úkolem očistit se z hříchů, kterých se nedopustili.

Čtvrtý den po rozsudku se Leopold Hilsner přiznal a uvedl i jména svých dvou údajných společníků. Zatykač byl tak vydán i na dva nevinné občany.

To všechno si Hilsner vymyslel. Protokol, který byl o jeho doznání sepsán, je další svědectví o jeho pošetilosti a zároveň doklad jeho zoufalé snahy vysmeknout se z oprátky.

 

Koncem září 1899 byl v časopise Neue Freie Presse uveřejněný dopis reagující na polenskou aféru, který byl napsán profesorem T. G. Masarykem.

Masarykovi bylo v roce 1899 49 let. Byl jednou z nejspornějších osobností  veřejného života.V době polenské aféry měl pověst bojovníka. Již dříve hájil Židy proti Marxovu jednostrannému pojetí židovské otázky. Odmítl Marxovu představu, že křesťanství si přisvojilo negativní prvky židovství a tedy že křesťanství je vyvrcholením židovství. V Praze se pak Masaryk na začátku listopadu odhodlaně postavil proti agitačnímu symbolismu a komerčnímu mýtu krevní pověry.

Celý mýtus o rituální vraždě Masaryk rozhodně odmítal z historických a náboženských důvodů. V kutnohorském přelíčení objevil celou řadu nedomyšleností a logických mezer. A zahájil také ostrou kritiku proti zástupci Baxovi.

 

Nejdříve přišel první odborný zásah proti závěrům kutnohorského procesu. Provedli ho němečtí lékaři prof. Lewin a prof. Strassmann. V berlínském  lékařském týdeníku Deutsche Medizinische Wochenschrift uveřejnili 19. října kritiku posudku  pražských  soudních lékařů o krevních skvrnách na Hilsnerových kalhotách. Ti prý k jejich zkoumání použili nedostačující a zastaralou metodu. Posudek berlínských expertů definitivně připravil obžalobu o jeden z jejích hlavních argumentů.

Masaryk nechal vytisknout  v deníku Prager Tagblatt brožuru, která se týkala polenského případu. Státní zastupitelství ihned zakročilo a nechalo zkonfiskovat úterní vydání pražského německého deníku.

Proti Masarykovi  začala štvanice v tisku. Radikální listy obviňovaly Masaryka ze zištných úmyslů a naznačovaly, že v pozadí jeho protestu jsou velké peníze. Národní listy napsaly, že Masaryk tak činí z touhy po reklamě.

K nelibosti antisemitů se podařilo skupině říšských poslanců interpelací ministrovi spravedlnosti zrušit konfiskaci Masarykovy brožury, která se tak mohla publikovat.

Masaryk neočekával, že proti rituální pověře povede osamělý boj.

S prudkou reakcí profesionálních antisemitů jistě počítal. Sotva však očekával, že se proti němu vzbouří velká část studentů. 13. listopadu se v Praze konala první demonstrace a 15. listopadu 1899 se konalo nejostřejší Masarykovo střetnutí se studenty. Došlo ke shromáždění studentů před přednáškou na nádvoří Klementina a v posluchárně asi 1200 studentů. Masaryk se proklestil do posluchárny, ale když začal mluvit, odpovědí mu byl pískot, výsměch, vřava. Když se v pátek 17. listopadu na univerzitě opět demonstrovalo, děkan filosofické fakulty Václav Mourek doporučil Masarykovi, aby přechodně zastavil přednášky a udělil mu výjimečnou dovolenou.

Jako veřejná postava se Masaryk ocitl uprostřed rozporu. Doma měl jen ve výjimečných případech  přívržence  nebo obdivovatele. Za hranicemi si získával stále více respektu jako bojovník proti rituální pověře. A zatím co v Čechách byl trestně stíhán za uveřejnění brožury o polenském případu, kterým prý nepřípustně zasáhl do vyšetřování, jeho dobrá pověst v cizině stoupala. V časopise Neue  Freie Presse byl prohlášen za nejlepšího Čecha, obdivu se dočkal dokonce i v Anglii a také v Rusku.

Masarykovi se nakonec podařilo dostat polenský případ před soud 6. prosince, pomoci měl dr. Adolf Stein, vídeňský právník zvučného jména, který se také zabýval tímto případem. V sedmi bodech shrnul své hlavní námitky proti rozsudku. Steinovy intervence u kasačního soudu ve prospěch Hilsnera pokračovaly i dále neumdlévajícím tempem. Napadl odbornou analýzu vraždy, kterou prováděla lékařská fakulta v Praze a obrátil se na profesora soudního lékařství ve Vídni. Ten vyloučil Baxovu teorii o třech vrazích a usuzoval, že motiv činu je třeba hledat v sexuální sféře.

Masaryk a Baxa měli ve veřejnosti nestejný ohlas. Baxa sklízel potlesk a v roli zástupce zájmů Hrůzovy rodiny si prakticky počínal jako žalobce. Masaryk slyšel pokřik demonstrantů, četl urážky anonymů a antisemitů a octl se jako obžalovaný před soudem.

Od počátku roku 1900 se rituální pověra blížila ke svému dosud největšímu neúspěchu. Ačkoli vše nejprve vypadalo pro Leopolda Hilsnera slibně:

Lékařská fakulta české univerzity vydala posudek, ve kterém v mnoha bodech vyvrací dobrozdání polenských lékařů. Kasační soud  zrušil rozsudek nad Hilsnerem  a nařídil obnovu trestního řízení. Nový chystaný proces v Písku mohl rituální legendě zasadit rozhodující ránu. Dva muži, státní zástupce Malijovský a vyšetřující soudce Šebánek, měli možnost ignorovat staré, mylné základy a učinit nový pořádek.

Šebánek však v případě Hrůzové nenašel žádného nového svědka a patrně ho nehledal. Tím ponechal vyšetřování ve starých kolejích.

Státní zástupce pak předložil zástupci Malijovskému svoji čirou spekulaci, že Hilsner zabil nejen Anežku Hrůzovou, ale měl i podíl na vraždě Klímové, v jejímž případě nebyl nalezen vrah. Malijovský právě na této spekulaci založil svoji druhou  obžalobu Leopolda Hilsnera.

Přelíčení v Písku se tedy rozvíjelo stejně jako v Kutné Hoře ve shodě s teorií tří vrahů.

Kdyby se byla v píseckém soudním řízení uznávala převaha důkazů nad dohady a rozumu nad emocemi, musel by Hilsnerův obhájce snadno zvítězit. Ale toto v Písku neplatilo a Zdenko Auředníček musel i zde, jako v Kutné Hoře, svádět nerovný boj. Když v úterý 13. listopadu přednášel své plaidoyer, měl proti sobě nejen státního zástupce s pomocníky Baxou a Pevným, nýbrž také publikum, porotu, a jak se brzy přesvědčil i soud.

Ve středu 14. listopadu roku 1900 byl Hilsner podruhé odsouzen k trestu smrti.

Po  rozsudku v Písku, který znamenal jeho druhou porážku, mohl obhájce Auředníček vést už jen ústupový boj a neměl v něm dobré vyhlídky. Na začátku roku 1901 podal zmateční stížnost. V dubnu ji kasační soud zamítl.

Hilsnerovi byl alespoň zachráněn život, když mu milost císaře Františka Josefa v červnu změnila  rozsudek smrti na doživotí.

Masarykův boj proti předsudkům, jejichž nejsilnějším politickým výrazem v Rakousku-Uhersku byl antisemitismus, nikdy neskončil. Jedna důležitá fáze tohoto boje, Masarykovo neúnavné a metodické úsilí o revizi kutnohorského rozsudku, však skončila po píseckém procesu.

Masarykovu štafetu převzali jiní. Masaryka čekala řada dalších velkých bojů, ale v intervencích za Hilsnera už nevystupoval. Hilsnera se téměř výhradně ujali židovští právníci a novináři ve Vídni. Jako jediný Čech se intervencí zúčastnil Hilsnerův obhájce Auředníček.

Celkově v Masarykově  postoji k případu vraždy Anežky Hrůzové je podle Kovtunovy knihy mezera. Masaryk důkladně vyšetřoval okolnosti zločinu a všechno, co zjistil, potvrzovalo, že konstrukce rituální vraždy je nesmyslná a že Hilsner je ve smyslu žaloby nevinen. Ale přesto se zde Masaryk zastavil. Nevyvodil důsledky ze svých zjištěních a neobhajoval osobně Hilsnera. Obhajoval tak víc než jednoho člověka, obhajoval princip. Ale pro rozhodování o Hilsnerově osudu byl Masarykův postoj příliš abstraktní a neúčinný.

 

V roce 1902 Leopold Hilsner znovu ohlásil, že má informace k případu, ale jeho snahy o obnovu trestního řízení byly zmařeny státním zástupcem Malijovským.

Snahy o otevření případu přetrvávaly i v dalších letech, za Hilsnera se postavil také Spolek na obranu proti antisemitismu. Dalším, kdo se angažoval v záchraně Hilsnera, byl Fridrich Elbogen a jeho přátelé, kteří připravili žádost o milost. Svůj boj nevzdával ani obhájce Zdenko Auředníček

Ovšem všechno opět skončilo v Praze na stole Malijovského, který veškeré žádosti opět zamítl.

Série pozdních nečekaných svědectví a senzačních doznání pokračovala v letech 1907 a 1908. V červenci 1908 se objevil Hilsnerův kamarád  Vincenc Zelinger a v březnu téhož roku se ozval Zelingerův bývalý spolubydlící Jan Zima. Uvedl nové podrobnosti o podivném chování Vincence Zelingra těsně po vraždě Anežky Hrůzové. A přesto trvalo několik let, než se justiční úřady začaly vážně zabývat údaji Jana Zimy a Vincence Zelingera. O to se zasloužila až další intervence, kterou podnikla ve prospěch Hilsnera roku 1911 Rakousko-Izraelská unie.

Všechno nasvědčovalo tomu, že vrahem byl nejspíš Zelinger.  Ovšem do té doby, než došlo k procesu všichni důležití svědkové zemřeli a tudíž kauza Zelinger byla navždy uzavřena.

Justiční případ Leopolda Hilsnera skončil stejně absurdně, jako začal. Hilsner byl nakonec osvobozen aktem císařské milosti a 24. března roku 1918 propuštěn z vězení. V roce 1918, kdy byla císařská milost poskytnuta, nebylo více důvodů k prominutí trestu než v roce 1915 nebo v roce 1909, kdy mu byla císařská milost odepřena.

Když byl Hilsner bezdůvodně propuštěn, jako byl bezdůvodně zatčen, uzavřel se kruh jednoho velkého nesmyslu.

 

Literatura:

 

Kovtun, J.: Tajuplná vražda,  Praha 1994

Kubík, L.: Hilsnerova aféra, Brno 1992

 



1. Kovtun, J. : Tajuplná vražda. Praha 1994, s. 11-12




Poslední komentáře
03.11.2016 15:37:36: www.dedra-katalogy.cz Dedra cz
12.10.2016 15:45:28: www.dedra-katalogy.cz Dedra www.betterware-katalog.cz Betterware www.dedra-katalogy.cz Dedra ofic...
03.06.2016 16:50:02: Oriflame nové registrace - Aktuální katalog Oriflame Oriflame voňavá práce - Oriflame brigáda pro s...
17.03.2016 16:54:33: www.kosmetika-sleva.cz Oriflame cz . www.kosmetika-slevy.cz oriflame cz . www.kosmetika-registrace...
 
"It´s a dangerous business, Frodo, going out of your door." J.R.R.Tolkien